Projekt: Nebojme se vlka nic

2016 – 2017

Na podzim roku 2016 jsme se s dětmi vypravili autobusem do Rietschen v Lužici, kde jsme se podívali na výstavu o vlcích a spolu s lektorem si zahráli vlčí hry, podívali se na filmy o vlcích a mnohé jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži – například stisk vlčích zubů (samozřejmě pouze na lebce…). Pro děti velmi zajímavá hra byla například stát se vlčí smečkou a lovit jelena, jehož představoval lektor, který jim utíkal, odháněl je parohy a „kopáním“ nohou. Děti se musely zorganizovat podle svých schopností, někdo jelena štval, někdo na něj dorážel a jiný mu v nestřežené chvíli skočil na krk a strhl ho k zemi – právě tak, jak se musí zorganizovat i vlčí smečka. Zajímavé také bylo, jak rychle pes, který má mnohem horší čich než vlk, našel po zemi do lesa na provázku odtažený kousek kuřecího masa.

Na tento výlet jsme navázali běžnými schůzkami kroužku, kde jsme získané vědomosti zpracovávali formou her, povídání a výtvarných děl.

Paralelně s tím probíhalo sbírání informací a příprava textů, tabulek, fotek a map k výstavě. Texty (konzultované a doplňované dětmi) byly následně překládány do němčiny a polštiny, graficky zpracovány a byly vytisknuty a distribuovány letáky a vytisknuta a instalována výstava.

Před dokončením výstavy jsme však na jaře s dětmi vyrazili do Německa podruhé. Nejprve jsme se znovu zastavili v Rietschen, kde jsme se formou filmů a povídání dozvěděli nové informace, ale vyzkoušeli jsme si také, jak vnímají svět kolem sebe vlci. Hledali jsme schovanou bonboniéru jen za pomoci pachových stop, zanechaných v krajině voňavkou. Pak ale přišlo to hlavní – autobusem jsme jeli ještě dál, přímo do centra areálu jedné vlčí smečky. Tam jsme ale museli dojít ještě několik kilometrů pěšky, aspoň si děti v malém vyzkoušely, jaké to je, když vlk denně uběhne kolem 50 kilometrů. V písčité půdě jsme pak nacházeli pobytové stopy vlků – trus, sloužící jakožto označení teritoria i stopy tlap v chůzi i běhu. Děti byly fascinované tím, že se ocitly na místě, kde před pár hodinami byli vlci a kudy běžně chodí. Po stopách jsme šli až na místo, odkud byl velký rozhled na všechny strany, ale uprostřed jsme se mohli schovat v malém hájku a doufat, že na této vlčí křižovatce nějakého vlka dalekohledy spatříme z některé strany přicházet. A skutečně – na vlastní oči jsme se přesvědčili, jak mají vlci dobrý čich a jak jsou plaší. Do místa, kde jsme na ně čekali, vůbec nepřišli… A to i přesto, že jsme tam téměř potichu 🙂 čekali až do setmění. Děti se pak do autobusu vracely už napůl spící a rodičům v Jindřichovicích jsme v noci z autobusu vyndávali už jen oddychující klubíčka. I z těchto zážitků jsme pak na dalších schůzkách malovali obrázky, jež přibyly na výstavu, hráli další hry, četli (a do dětského jazyka překládali) informace z knížek, brožurek i internetu, kde jsme zhlédli i některé filmy.

Výsledkem projektu je samozřejmě i výstava, kde na deseti panelech je čtivou humornou formou shrnuto vše nejzajímavější ze života vlků, těchto našich staronových sousedů, kteří se začínají vracet i na Frýdlantsko.

Tento projekt podpořil částkou 80 000,- Kč:

Tento projekt podpořil částkou 15 000,- Kč:

Tento projekt podpořili částkou 11 000,- Kč: